Prožívání studu u žen

Stud zahrnuje zejména tyto kategorie:

1. Vzhled a představa o svém těle
2. Peníze 
3. Práce
4. Mateřství/otcovství
5. Rodina
6. Duševní a tělesné zdraví
7. Závislost
8. Sex
9. Prožité trauma
10. Být vnímán stereotypně a označován nálepkami

Muže i ženy postihuje stud stejně. Prožívání studu je univerzální a hluboce lidské. Sdělení a očekávání, která stud živí, se však u mužů i žen liší.
Když jsem prosila ženy, aby se se mnou podělily o své definice či prožitky studu, dozvěděla jsem se toto:

• Vypadej dokonale. Jednej dokonale. Buď dokonalá. Cokoli menšího je zahanbující.
• Být posuzovaná jinými matkami.
• Nebýt chráněná - když jsou odhaleny moje slabiny, které chci před všemi skrýt.
• Bez ohledu na to, čeho dosáhnu nebo kam až dojdu, mi to, odkud pocházím a co jsem prožila, bude vždycky bránit cítit se dost dobrá.
• I když každý ví, že není možné to všechno zvládnout, stejně to všichni očekávají. Stud je, když se vám nedaří vypadat, jako že máte všechno pod kontrolou.
• Nikdy nebýt dost dobrá doma. Nikdy nebýt dost dobrá v práci. Nikdy nebýt dost dobrá v posteli. Nikdy nebýt dost dobrá ve vztahu s mými rodiči. Stud znamená nikdy nebýt dost dobrá.
• Žádné místo u stolu pro oblíbené.

Podíváte-li se na kategorie studu, pak hlavním spouštěčem studu z hlediska jeho síly a univerzálnosti, je u žen ten první: to, jak vypadáme. Stále ještě. I po veškerém zvyšování morálního a kritického povědomí stále ještě prožíváme nejvíce studu kvůli tomu, že nejsme dostatečně štíhlé, mladé a krásné. 

Zajímavé je, že pokud jde o spouštěče studu u žen, je hned na druhém místě v těsném závěsu mateřství. A (bonus!) k tomu, aby mohla žena prožívat mateřský stud, ani nemusí být matkou! Společnost vnímá ženství a mateřství jako nerozlučně spjaté - naši hodnotu jako žen proto často určuje to, jak si stojíme vůči svým úlohám matek či potenciálních matek. Ženy neustále dostávají otázky, proč nejsou vdané nebo, pokud vdané jsou, proč nemají děti. I ženy, které jsou vdané a mají dítě, musí často odpovídat na to, proč nemají druhé.
"Měla jsi své děti příliš daleko od sebe? Co sis myslela?" - "Měla jsi je příliš blízko po sobě? Proč? Vůči dětem je to strašně nefér."
Pokud pracujete mimo domov, zní první otázka: "A co děti?"
Pokud nepracujete, zní první otázka: "Jaký příklad dáváš svým dětem?"
Mateřský stud je všudypřítomný - je dědictvím všech dívek a žen.

Skutečný zápas žen - to, co zesiluje stud bez ohledu na jeho kategorii - však spočívá v tom, že se od nás očekává (a někdy po tom i samy toužíme), že budeme dokonalé, ale přitom nám není dovoleno dát najevo, že o to usilujeme. Chceme to jen nějak zhmotňovat. Všechno by mělo být bez námahy. Očekává se, že budeme od přirozenosti krásky, od přirozenosti matky, od přirozenosti vůdkyně a od přirozenosti dobré partnerky, a chceme patřit k rodinám, které jsou od přirozenosti prostě báječné. Jen pomyslete na to, kolik peněz se vydělává prodejem výrobků, které slibují "přirozený vzhled". A pokud jde o práci, rády slyšíme: "Když to dělá, vypadá to úplně jednoduše," nebo "Je přirozený talent."

Když jsem si pročítala stránky definic a příkladů, které mi poskytly dotázané ženy, neustále jsem si představovala pavučinu. Viděla jsem lepkavou, složitou pavoučí síť vrstvených protichůdných a navzájem soupeřících očekávání, které přesně diktují:

• kým bychom měly být
• jaké bychom měly být
• jak bychom se měly chovat.

Když pomyslím na své vlastní úsilí být pro každého vším - tím, k čemu jsou ženy společností vedeny - vidím, jak se každým pohybem, který dělám, jen ještě víc zamotávám. Každá snaha vykroutit se z té pavučiny vede jen k tomu, že tam vězím ještě pevněji. Je to tak proto, že každá volba má důsledky nebo vede k tomu, že je někdo zklamaný.
Pavučina je metafora pro klasickou patovou situaci. Spisovatelka Marilyn Fryeová popisuje patovou situaci jako takovou, ve které jsou možnosti velmi omezené a všechny nás vystavují trestu, odsouzení nebo strádání. Když si vezmete soupeřící a protichůdná očekávání, která jsou často od samého začátku nedosažitelná, vychází vám toto: 

• Buď dokonalá, ale nedělej kolem toho poprask, a kvůli tomu, abys té dokonalosti dosáhla, nic, například rodinu nebo práci, časově neomezuj. Pokud jsi doopravdy dobrá, dokonalost by pro tebe měla být snadná.
• Nikoho nesmíš rozčílit ani urazit, ale říkej, co si myslíš.
• Nastav svou sexualitu na plné obrátky (až budeš mít uložené děti, vyvenčeného psa a uklizený dům), ale na rodičovské schůzce ji utlum. A hlavně si to pro všechno na světě nepopleť - víš, jak mluvíme o těch sexbombách na třídních schůzkách.
• Buď prostě sama sebou, ale ne, pokud to znamená, že budeš plachá nebo nejistá. Nic není svůdnější než sebejistota (zejména pokud jsi mladá a přitažlivá).
• Nevyvolávej v lidech nepříjemné pocity, ale buď upřímná. 
• Nebuď moc emocionální, ale nebuď příliš odtažitá. Přílišná emocionalita znamená, že jsi hysterická. Přílišná odtažitost znamená, že jsi bezcitná mrcha. 

V nedávné americké studii věnované přizpůsobování se normám ženskosti badatelé vyjmenovali nejdůležitější atributy spojované s "ženskostí", jako například milé chování, úsilí o ideálně štíhlé tělo, skromnost projevovaná tím, že neupozorňujeme na své nadání a schopnosti, smysl pro domácnost, péče o děti, investování do romantického vztahu, udržování sexuální blízkosti v rámci jednoho závazného vztahu a investování prostředků do svého vzhledu.

V podstatě máme být ochotné zůstávat co nejmenší, nejmilejší a nejtišší a využívat svůj čas a nadání k tomu, abychom vypadaly hezky. Naše sny, ambice a obdarování nejsou důležité. Nedejbože, aby tento seznam našla nějaká mladá žena, mezi jejímiž schopnostmi se skrývá i léčba rakoviny, a rozhodla se tato pravidla dodržovat. Pokud to udělá, její mimořádné nadání nikdy nepoznáme - tím jsem si jista. Proč? Protože každá úspěšná žena, která odpovídala na moje otázky, se mnou mluvila o každodenním úsilí prodrat se "pravidly", aby se mohla prosadit, obhájit své myšlenky a cítit se v pohodě se svými schopnostmi a nadáními. 

I mně zní otázka kolem nutnosti "zůstávat malou, milou, tichou a skromnou" jako anachronismus, ale je pravda, že ženy na tyto požadavky stále ještě narážejí, kdykoli nacházejí a používají svůj hlas. 

Když se jedno mé video s přednáškou rozšířilo virálně po celém internetu, byla jsem zoufalá. Uvědomila jsem si, že jsem se po celou svou profesní dráhu snažila udržovat svou práci malou. Ráda jsem psala a mluvila pro svůj okruh čtenářů, protože vysvětlovat něco lidem podobného smýšlení je snadné a relativně bezpečné. Rychlé a celosvětové šíření mé práce bylo přesně to, čemu jsem se snažila vyhnout. Nechtěla jsem být takto vystavená a děsila jsem se sprosté kritiky, která je v internetové kultuře tak rozbujelá. 

Ano, tato kritika se opravdu objevila a z velké většiny byla zaměřená na posilování těch norem, které bychom rádi považovali za zastaralé. Když onu videonahrávku ukázal na svých stránkách jeden zpravodajský server, rozhořela se v rubrice komentářů žhavá debata o (samozřejmě!) mojí váze.
"Jak může mluvit o sebeúctě, když by jasně potřebovala shodit deset kilo?"
Na jiných webových stránkách se rozpoutala diskuze o tom, zda je vhodné, aby se matky občas zhroutily.
"Lituju její děti. Dobré mámy se nehroutí!"
Jiný komentátor napsal: "Míň výzkumu, víc botoxu!"

Něco podobného se stalo, když jsem pro CNN napsala článek o nedokonalosti. Redaktorka k tomuto článku připojila jednu z mých fotografií, na níž je moje dobrá kamarádka s nápisem "Jsem dost dobrá" přes horní část hrudníku. Je to krásná fotka, kterou mám jako připomínku pověšenou ve své pracovně. Tato fotografie vyvolala poznámky typu: "Možná si myslí, že je dost dobrá, ale ten její hrudník na to zrovna nevypadá," a "Kdybych vypadala jako Brené Brownová, přijímala bych nedokonalost taky."

Vím, že tyto příklady jsou známkou krutosti kultury, ve které dnes žijeme, a že terčem posměchu je každý, ale zamyslete se nad tím, na co se ti lidé rozhodli útočit. Vzali si na mušku můj vzhled a moje mateřství - dva smrtící údery, odpálené přímo ze seznamu norem ženskosti. Nenapadali můj intelekt ani moje argumenty. To by nezraňovalo dostatečně. 

Tyto společenské normy tedy nejsou přežité, i když jsou redukcionistické a ždímají z nás život, přičemž stud je posiluje. Předpokladem pro naši zranitelnost je odolnost vůči studu. Jediným důvodem, proč dál stojím a píšu pro vás tuto knihu, je to, že jsem si osvojila několik docela urputných dovedností odolnosti vůči studu a je mi naprosto jasné, že odvaha pro mě představuje důležitou hodnotu. 

Jasně jsem viděla, jak ve mně ty kritické poznámky vyvolaly stud, a díky tomu jsem tato sdělení mohla rychle postavit do reálného světla. Ano, dodnes mě bolí. Ano, naštvaly mě. Ano, brečela jsem. Ano, chtěla jsem zmizet. Ale dovolila jsem sama sobě několik hodin toto vše cítit a pak jsem se otevřela, probrala jsem své pocity s lidmi, kterým důvěřuji a které mám ráda, a šla jsem dál. Cítila jsem se odvážnější, soucitnější a propojenější s druhými. 

A také jsem přestala číst anonymní komentáře. Pokud spolu s námi ostatními nejste v aréně, kde bojujeme a občas dostaneme nakopáno, vaše zpětná vazba mě nezajímá.

* * *

- z knihy Síla zranitelnosti, Brené Brown
obrázek: Sherry Arthur