Když se zlé věci stávají dobrým lidem

Neštěstí, které postihuje dobré lidi, není problém pouze jejich a jejich rodin. Je to problém každého, kdo chce věřit ve spravedlivý a poctivý svět, v němž se dá žít. Nutně vyvolává řadu otázek týkajících se dobroty, laskavosti, a dokonce samotné existence Boha.

Rádi bychom věřili, že Bůh je všemohoucí a způsobuje tedy všechno, co se na světě děje, i to, že je spravedlivý a stará se, aby lidé dostali, co si zaslouží - dobrým lidem dobro a zlým trest.

V tom je však problém, neboť by to znamenalo, že když trpíme, tak jsme si své utrpení zasloužili nebo že jsme zlí lidé. Pokud jsme dobří, a přesto trpíme, znamená to, že Bůh není spravedlivý. Pokud jsme si své utrpení nezasloužili, ale Bůh nám ho neseslal, znamená to, že není všemohoucí.

Zlé věci se v tomto světě stávají dobrým lidem, ale není to Boží vůle. Bůh by chtěl, aby lidé dostali, co si zaslouží, ale nemůže to vždycky zařídit. I pro samotného Boha je někdy příliš těžké se postarat, aby si krutost a chaos nevyžádaly nevinné oběti. Avšak mohl by se s tím člověk bez Boha vypořádat lépe?

V jistém smyslu bylo příjemné věřit ve vševědoucího a všemohoucího Boha, který zaručoval slušné zacházení a šťastný život a jenž nám byl jistotou, že všechno, co se nám přihodilo, má svůj dobrý důvod. Ale tváří v tvář utrpení už nemůžeme věřit v takového Boha, aniž bychom necítili rozhořčení; aniž bychom necítili, že se k nám život zachoval nespravedlivě.

Za této situace by nám vědomí, že Bůh naše neštěstí nezpůsobil, mohlo přinést úlevu. Je-li Bůh spravedlivý, i když ne všemocný, může stát na naší straně, když se nám stane něco zlého. Může vědět, že jsme dobří a čestní lidé, kteří si zaslouží něco lepšího. Pokud naše utrpení není jeho vůle, můžeme se k němu obrátit o pomoc. Nebudeme se ptát: "Bože, proč mi to děláš?", ale "Bože, podívej, co se mi stalo, můžeš mi pomoci?" Obracíme se k Bohu, ne aby nás soudil nebo nám odpustil, ne aby nás odměnil nebo vytrestal, ale aby nás posílil a utěšil.
Přijmout, že by Bůh nebyl všemocný, může být těžké, podobně jako když jsme si museli připustit, že ani naši rodiče nejsou vševědoucí a dokonalí. Když ale připustíme, že jsou jisté věci, které Bůh nemá ve své moci, může z toho vyplynout mnoho dobrého.
Budeme se k Bohu obracet s tím, co může udělat, aby nám pomohl, místo abychom do něho vkládali nereálné naděje, které nemůže splnit. Můžeme si udržet své vlastní sebevědomí a smysl pro dobro a zbavit se pocitu, že nás Bůh odsoudil a zavrhl. Můžeme být nahněvaní, že se nám stalo něco zlého, aniž bychom měli výčitky, že se zlobíme na Boha. Nejen to, můžeme chápat svůj hněv na nespravedlnost života jako dar od Boha, který nás učí, abychom nenáviděli bezpráví a soucítili s postiženými. Místo pocitu, že stojíme proti Bohu, můžeme cítit, že náš hněv je Boží hněv na nespravedlnost, který působí skrze nás, že i když protestujeme, jsme pořád na Boží straně a on na naší.

* * *

NE VŠECHNO MÁ PŘÍČINU
Můžete přijmout představu, že se některé věci stávají bez důvodu, že ve vesmíru existuje náhoda? Někteří lidé se s takovou představou nemohou smířit. Hledají souvislosti, zoufale se snaží najít smysl ve všem, co se děje. Proč ale musíme trvat na tom, že všechno má svůj smysl? Proč by se mělo všechno stát z nějakého zvláštního důvodu?

Změna směru větru nebo posun tektonické vrstvy může způsobit, že se hurikán nebo zemětřesení přiblíží k osídlené oblasti, místo aby zasáhly nějaké neobydlené území. Proč?
Náhodná změna povětrnostní situace způsobí příliš mnoho nebo příliš málo deště nad zemědělskou oblastí a úroda toho roku je zničena.
Opilý řidič vjede autem do protisměru a srazí se se zeleným chevroletem, a ne s červeným fordem, který jede o dvacet metrů dál.
Porouchá se motor letadla linky 205, nikoli linky 209, což způsobí tragédii jedné náhodné skupině rodin, a té druhé ne.

Nic z toho nemá žádný hlubší smysl. Není důvod, aby něco postihlo právě tu skupinu lidí, a ne nějakou jinou. Tyto události nejsou odrazem Boží vůle. Stávají se náhodně a tato nahodilost je zlo, které způsobuje náhodné tragédie a brání lidem, aby věřili v Boží dobrotu.

Možná, že Bůh dokončil své stvořitelské dílo před dávnými věky a nechal zbytek na nás. Zbývající chaos, šťastné i nešťastné náhody, věci, které se dějí bez důvodu, budou s námi i nadále. V tom případě se budeme muset naučit s tím žít a oporou a útěchou nám může být poznání, že zemětřesení a nehody, podobně jako vraždy a loupeže nejsou vůle Boží, ale představují tu stránku skutečnosti, která je na jeho vůli nezávislá a která zlobí a trápí Boha stejně tak, jako zlobí a trápí nás.

Aby nás Bůh mohl nechat svobodně jednat, aby nás mohl nechat být lidmi, musí nás nechat svobodně se rozhodovat, zda budeme konat dobro nebo zlo. Když nebudeme mít svobodu zvolit si zlo, nebudeme mít ani svobodu zvolit si dobro.

Nedokážeme číst v Boží mysli, abychom zjistili, proč v jistém bodě evolučního procesu nechal vzniknout nový druh tvora, morálně svobodného živočicha, který si může volit, zda bude dobrý nebo zlý. Ale stalo se to a od té doby svět spatřil mnoho šlechetnosti a zároveň mnoho krutosti. 

Naše mravní svoboda znamená, že rozhodneme-li se být sobečtí nebo nečestní, můžeme být sobečtí a nečestní a Bůh nám v tom nebude bránit. Chceme-li si vzít něco, co nám nepatří, Bůh naši ruku neodtáhne. Chceme-li někoho zranit, Bůh nezasáhne, aby nám v tom zabránil. Udělá jen to, že nás upozorní, co je špatné, bude nás varovat, že jednou budeme svých zlých skutků litovat, a bude doufat, že když už nedbáme na jeho slova, snad se alespoň poučíme ze zkušenosti.

Proč se zlé věci stávají dobrým lidem? Jeden z důvodů je i to, že jako lidé máme svobodu vzájemně si ubližovat a Bůh nám v tom nemůže zabránit, aniž by nám zároveň vzal svobodu, která nás dělá lidmi.
Lidé se mohou navzájem podvádět, okrádat a zraňovat a Bůh se na to může jen dívat s lítostí a soucitem, jak málo jsme se během času naučili chovat tak, jak by se lidské bytosti chovat měly.
Nevím, co pro Boha znamená trpět. Nevěřím, že Bůh je osoba jako já, že by měl oči, ze kterých by se činuly skutečné slzy, a nervová zakončení, aby mohl cítit bolest. Ale věřím, že úzkost, kterou cítím, když se dovídám o utrpení nevinných lidí, se podobá Boží úzkosti a Božímu soucitu, i když jeho způsob prožívání bolesti se od našeho liší. Myslím, že on je zdrojem mé schopnosti pociťovat soucit a rozhořčení a že jsme oba na téže straně, že stojíme na straně oběti proti tomu, kdo ubližuje.

HNĚV
Někdy se na Boha hněváme. Protože jsme byli vychováni ve víře, že všechno, co se stane, je jeho vůle, činíme ho odpovědným za to, co se stalo, nebo alespoň za to, že tomu nezabránil. Hněváme-li se na Boha, Boha to nebolí, ani ho to nepřiměje, aby nás za to trestal. Jestli se nám uleví, když na něho ve chvílích bolesti vylejeme svůj hněv, můžeme to udělat. Problém je jen v tom, že Bůh naše utrpení nezpůsobil.
Co máme dělat se svým hněvem, když nás něco zraní? Optimální řešení, kdybychom ho byli schopni, by bylo hněvat se na situaci, a ne na sebe nebo na ty, kteří tomu mohli zabránit či ty, kteří jsou nám nablízku, aby nám pomohli, nebo na Boha, který to dopustil. Když se hněváme na sebe, dostáváme se do deprese. Když se hněváme na druhé lidi, zastrašujeme je tím a pro ně je potom těžší nám pomoci. Když se hněváme na Boha, stavíme bariéru mezi sebe a všechny ty posilující a utěšující zdroje, které nám mají v takových chvílích pomáhat. Když se zlobíme na situaci, v níž jsme se octli, chápeme ji jako zlou, nespravedlivou a zcela nezaslouženou, křičíme na ni, odsuzujeme ji, pláčeme nad ní, umožňuje nám to vybít hněv, který přirozeně patří k tomu, když někoho postihne nějaké utrpení, ale zároveň zůstáváme otevřeni možnosti hledat a přijímat pomoc.

ZÁVIST
Nedílnou součástí prožitku životních tragédií je také závist. Jak má postižený člověk nezávidět těm, kteří si nezasloužili něco lepšího, a přesto to mají? Jak má vdova nezávidět své přítelkyni, která ještě má manžela, k němuž se může vracet domů? Jak má reagovat žena, které lékař řekl, že nikdy nebude mít děti, když se jí její švagrová svěří, že se stalo něco neplánovaného a ona bude asi už počtvrté těhotná?
Nemá smysl říkat, že závist je špatná, a lidem ji vymlouvat. Závist je příliš silný pocit. Dotýká se nás příliš hluboko a zraňuje nás v těch nejcitlivějších místech.
Utrpět nehodu nebo nějakou bolestnou ztrátu je zlé. Ale aby se nám něco takového stalo a ostatním lidem kolem nás ne, je ještě horší, protože z toho získáváme pocit, že jsme méně důležití než oni, a že jim Bůh přeje více než nám.
Rozumově chápeme, že nebudeme o nic zdravější, když naši přátelé onemocní, ani jim nemoc nepřejeme. Víme stejně dobře, že i kdyby naše přítelkyně o manžela přišla, cítili bychom se úplně stejně sami jako teď. To všechno velmi dobře víme, a přece se na ty druhé zlobíme, že mají štěstí, když my jsme o něj přišli. Chápeme i to, že svým podrážděným postojem k šťastnějšímu osudu lidí kolem sebe bráníme, aby nám mohli pomoci, protože oni cítí naše odmítání a odcizení. Svou závistí tedy nejvíc ubližujeme sami sobě. Víme to, a přesto se jí nedovedeme ubránit.
Lékem na závist je uvědomění, že lidé, na které žárlíme a jimž závidíme, že mají to, co nám chybí, mají pravděpodobně své vlastní rány a jizvy.
Každý je náš bratr nebo naše sestra v utrpení. Nikdo k nám nepřichází z domu, který nikdy nepoznal zármutek. Přicházejí nám na pomoc, protože oni také vědí, jaké to je, když člověka potká neštěstí. Kdybychom znali všechna fakta, sotva bychom našli někoho, komu bychom mohli závidět.

POCITY ZRADY
Když nedostaneme to, za co jsme se modlili, jak se můžeme ubránit, abychom se na Boha nehněvali nebo neměli pocit, že nás zradil, když jsme ho nejvíc potřebovali?
Nemůžeme se modlit za to, aby Bůh náš život zbavil problémů, nebo aby nás a ty, které máme rádi, učinil imunními vůči nemocem, protože to on nemůže udělat. Nemůžeme ho žádat, aby nás opředl nějakým kouzlem, aby se zlé věci stávaly jen druhým lidem, a nám ne. Lidé, kteří se modlí o zázraky, si obvykle zázraky nevymodlí, podobně jako děti, které se modlí o kola, dobré známky nebo aby se do nich někdo zamiloval, také nic takového nedostanou na základě modlitby. Ale lidé, kteří se modlí o odvahu, o sílu překonat nesnesitelné, o milost, aby si uvědomovali, co mají, místo aby plakali nad tím, co ztratili, velmi často zjišťují, že jejich modlitby mají velkou moc. Zjišťují, že mají více síly, víc odvahy, než mívali předtím. Kde ji vzali? Myslím si, že jejich modlitby jim pomohly tuto sílu nalézt. Jejich modlitby jim pomohly objevit skryté rezervy víry a odvahy, které dříve nedokázali využívat.
Věřím, že odpovědí pro tyto lidi je Bůh, ale ne tak, jak si někteří myslí. Bůh si nevybírá, kdo bude prožívat utrpení, ani toto utrpení nezpůsobuje - ale dává nám sílu se s ním vyrovnat.

"Když Bůh nemůže zabránit mému utrpení, k čemu potom je? Kdo ho potřebuje?" ptáme se. Bůh nezpůsobil naše utrpení, ani mu nemůže zabránit. Ale Bůh způsobil, že existují lidé, kteří se nám snaží pomoci. Bůh nezpůsobil nemoci, ale způsobil, že existují lékaři, sestry a výzkumníci, kteří se nás snaží léčit. Bůh nám pomáhá, abychom byli stateční, i když jsme zranění a máme strach, a ujišťuje nás, že nemusíme být v našem strachu a v naší bolesti sami.

Obvyklé vysvětlení, že "Bůh na nás sesílá břemena, protože ví, že jsme dost silní, abychom je unesli", je mylné. To osud, nikoli Bůh, nám posílá naše trápení. Když se s tím snažíme něco dělat, zjišťujeme, že nejsme dost silní. Jsme slabí, unavuje nás to, zlobí, drtí. Začínáme pochybovat, jestli to vydržíme. Ale jakmile dosáhneme hranic naší vlastní síly a odvahy, stane se něco nečekaného. Zjišťujeme, že čerpáme novou sílu z nějakého nového zdroje mimo nás. A s vědomím, že nejsme sami, že Bůh je na naší straně, dokážeme jít dál.

Nikdo nám nikdy neslíbí život bez bolesti a zklamání. To nejcennější, co nám bylo slíbeno, je, že nebudeme v naší bolesti sami a že budeme moci čerpat z jistého zdroje mimo nás sílu a odvahu, kterou budeme potřebovat, abychom přežili životní tragédie a vyrovnali se s jeho nespravedlností.
Bůh není příčinou našeho neštěstí. Něco je prostě velká smůla, něco způsobují zlí lidé a něco jsou zase nevyhnutelné důsledky toho, že jsme lidé, že jsme smrtelní a že žijeme ve světě neměnných přírodních zákonů. Bolestné věci, které se nám stávají, nejsou trestem za naše špatné chování, ani nejsou žádným způsobem součástí nějakého velkolepého Božího plánu. A protože naše neštěstí není Boží vůle, nemusíme se bát, že nás Bůh trestá nebo zrazuje, když se nám něco zlého přihodí. Můžeme se k němu obracet o pomoc, když se z toho snažíme dostat, protože Bůh je stejně rozhořčený jako my.

Život je nespravedlivý. Nepraví lidé onemocní, nepraví lidé jsou oloupeni či zabiti. Někteří lidé, když pozorují nespravedlnost světa, docházejí k závěru, že Bůh není a že svět není nic jiného než chaos. Jiní vidí tutéž nespravedlnost a ptají se: "Odkud pochází můj smysl pro to, co je spravedlivé a co ne? Odkud pochází mé pobouření a rozhořčení, můj instinktivní soucit, když slyším v novinách o úplně cizím člověku, kterému se stalo něco zlého? Co když tyto mé pocity pocházejí od Boha? Nedal mi Bůh kousek svého vlastního božského pobouření nad nespravedlností a násilím? Není můj soucit s trpícími pouze odraz jeho soucitu, když vidí utrpení těch, které stvořil?"
Naše reakce na nespravedlnosti života soucitem a spravedlivým rozhořčením - Boží soucit a Boží hněv, který pracuje skrze nás - to jsou nejjasnější důkazy Boží existence.

* * *

Nemilujeme Boha proto, že je dokonalý. Nemilujeme ho proto, že nás chrání před tím, co nám škodí, a brání, aby se nám nestalo něco zlého. Nemilujeme ho proto, že se ho bojíme, nebo proto, že by nás potrestal, kdybychom se k němu obrátili zády. Milujeme ho, protože je Bůh, tvůrce veškeré krásy a řádu kolem nás, zdroj naší síly a naděje a odvahy a také síly, naděje a odvahy druhých lidí, kteří nám pomáhají ve chvílích, kdy to potřebujeme. Milujeme ho, protože je nejlepší součástí nás samých a našeho světa. To znamená milovat. Láska není obdiv dokonalosti, ale přijetí nedokonalé bytosti se všemi jejími nedokonalostmi, protože tím, že ji milujeme a přijímáme, jsme zároveň lepší a silnější.

Existuje odpověď na otázku, proč se zlé věci stávají dobrým lidem? To závisí na tom, co myslíme pojmem "odpověď". Pokud tím myslíme, zda je nějaké vysvětlení, které by všemu dalo smysl (proč je na světě rakovina, proč můj otec dostal rakovinu, proč spadlo letadlo, proč zemřelo mé dítě), pak pravděpodobně uspokojivá odpověď neexistuje. Můžeme nabídnout různá poučná vysvětlení, ale nakonec, i když si mnohé příčiny logicky vysvětlíme, zjistíme, že naše bolest a utrpení a pocity nespravedlnosti nadále trvají.
Pojem "odpověď" však může představovat také odezvu. Naší odpovědí může být to, že odpustíme světu, že není dokonalý, že odpustíme Bohu, že nestvořil lepší svět, že napřáhneme ruku k lidem kolem nás a budeme žít dál navzdory všemu. Už se neptáme, proč se něco stalo, ale jak na to budeme reagovat, co můžeme udělat, když už se to stalo.

* * *

Jste schopni odpustit světu a přijímat ho s láskou, i když vás zklamal, že není dokonalý, i když je v něm tolik nespravedlnosti a krutosti, nemocí a zločinů, přírodních katastrof a nehod? Můžete mu odpustit jeho nedokonalost a milovat ho, protože je zároveň nesmírně krásný a dobrý a protože to je jediný svět, který máme?

Jste schopni odpustit lidem kolem vás a milovat je, i když vám ublížili a zklamali tím, že nejsou dokonalí? Můžete jim odpustit milovat je, protože dokonalí lidé neexistují, a protože výsledkem neschopnosti milovat nedokonalé lidi, je osamělost?

Jste schopni odpustit Bohu a milovat ho, i když si uvědomujete, že ani on není dokonalý, i když vás zklamal tím, že dopustil ve svém světě existenci neštěstí, nemoci a krutosti, a dokonce aby se některé z těchto věcí staly i vám?

A jestli to dokážete, uznáváte, že schopnost odpouštět a schopnost milovat jsou formou pomoci a ochrany, kterou nám dal Bůh, aby nám umožnil žít život naplno, statečně a smysluplně v tomto nedokonalém světě?

* * *

- výňatky z knihy Když se zlé věci stávají dobrým lidem, Harold S. Kushner