Proč si kazíme radostné okamžiky bolestnými představami

Cítit radost je pravděpodobně ze všech emocí nejobtížnější. Proč? Protože když ztratíme schopnost či ochotu být zranitelní, stává se radost něčím, k čemu přistupujeme se značně neblahým tušením. K tomuto posunu od toho, kdy naše mladší já vítalo radost s čirým potěšením, dochází pomalu a mimo naše vědomí. Zdá se, že ani nevíme, že k němu dochází, a proč. Víme jen, že toužíme zakoušet víc radosti a že trpíme jejím nedostatkem.

V kultuře silného pocitu nedostatku - kde nikdy necítíme dostatek bezpečí a jistoty - může být radost vnímána jako past. Ráno se probudíme a pomyslíme si: V práci to jde dobře. Všichni v rodině jsou zdraví. Nedějí se žádné velké krize. Dům nám stále ještě stojí. Daří se mi dobře a cítím se dobře. Do háje. Tohle je špatné. Opravdu špatné. Určitě se chystá nějaká pohroma.
Nebo nás povýší a naší první myšlenkou je: Tohle je příliš dobré, než aby to byla pravda. V čem je háček? 
Zjistíme, že jsme těhotné, a pomyslíme si: Naše dcera je zdravá a šťastná, tak to se s tímhle miminkem stane určitě něco moc špatného. To prostě vím.
Jedeme na první rodinnou dovolenou, ale místo abychom z toho byli nadšení, počítáme s tím, že se s námi zřítí letadlo nebo že se naše loď potopí. 

Neustále očekáváme zkázu. Ačkoli je dnešní svět v řadě ohledů mnohem bezpečnější než třeba v první polovině dvacátého století a střední délka života je také výrazně vyšší, připadá nám, že toho je v sázce mnohem víc. Většina z nás si dnes myslí, že přijde něco děsivého: teroristický útok, přírodní katastrofa, rozšíření bakterie v obchodě s potravinami, nebo něco podobného.
Když jsem se účastníků výzkumu začala ptát na prožitky, které v nich vyvolaly největší pocit zranitelnosti, nečekala jsem, že jednou z odpovědí bude radost.
Čekala jsem strach a stud, nikoli radostné okamžiky jejich života. Šokovalo mě, když mi lidé říkali, že nejzranitelnější jsou, když:

• stojí nad svými spícími dětmi
• si uvědomí, jak moc milují svého manžela/svou manželku 
• vědí, jak dobře se jim něco podařilo
• milují svou práci
• tráví čas se svými rodiči
• sledují své rodiče se svými dětmi
• přemýšlí o svém vztahu se svým přítelem
• se zasnoubí
• poleví jejich nemoc
• mají miminko
• povýší
• jsou šťastní
• se zamilují.

Nejenže mě tyto odpovědi šokovaly, ale také jsem věděla, že mám problém. Toto ničení vlastní radosti zlými předtuchami bylo celý život součástí mé vlastní vnitřní zbroje. Když jsem si poprvé propojila zranitelnost a radost, jak o tom mluvili účastníci mého výzkumu, sotva jsem dýchala. To, že neustále počítám s nějakou pohromou, jsem považovala za své malé tajemství. Byla jsem přesvědčena, že jenom já stojím nad svými spícími dětmi, a jakmile mě zaplaví láska a hluboký cit, představím si, jak se jim děje něco strašného. Byla jsem si jista, že si nikdo kromě mě nepředstavuje autonehody a nepřehrává si v duchu strašlivé telefonáty s policií, kterých se všichni děsíme. 

Jeden z prvních příběhů jsem slyšela od téměř padesátileté ženy.
"Byla jsem zvyklá si u každé dobré věci představovat tu nejhorší možnou pohromu," řekla mi. "Doslova jsem viděla ten nejhorší scénář a snažila se postihnout všechny eventuality. Když se moje dcera dostala na vysokou školu svých snů, prostě jsem věděla, že pokud se odstěhuje příliš daleko, stane se něco zlého. Celé léto jsem se ji snažila přesvědčit, aby raději nastoupila na nějakou místní školu. Nabouralo to její sebejistotu a zkazilo jí to naše poslední společné léto. Byla to bolestivá lekce. Teď prostě držím palce, zůstávám vděčná, modlím se a ze všech sil se snažím vyhánět ty špatné obrazy ze své hlavy ven. Naneštěstí jsem ten způsob myšlení předala své dceři. Stále víc se bojí zkoušet nové věci, zejména když se jí dobře daří. Říká, že nechce "pokoušet osud."

Muž, kterému táhlo na sedmdesát, mi řekl:
"Dřív jsem si myslel, že nejlíp člověk projde životem tehdy, když očekává to nejhorší. Že když se to pak stane, je na to člověk připraven, a když se to nestane, je příjemně překvapen. Pak jsem měl autonehodu a zemřela mi při ní manželka. Asi nemusím říkat, že očekávání toho nejhoršího mě nepřipravilo vůbec na nic. A ještě horší je, že dodnes lituji všech těch úžasných chvil, které jsme spolu prožili a které jsem si kvůli zlým očekáváním plně nevychutnal. Zavázal jsem se na její památku, že si teď budu plně užívat každé chvíle. Škoda, že tu není, když už teď vím, jak se to dělá..."

Tyto příběhy ilustrují, že ničení radosti bolestnými představami coby metodu minimalizování své zranitelnosti je nejlepší chápat jako kontinuum, které se táhne od "přehrávání si tragédie" až po "trvalé zklamání". Někteří z nás, podobně jako ta žena z prvního příběhu, sáhnou po tom nejpochmurnějším scénáři, jakmile radost vystrčí svou zranitelnou hlavu, zatímco jiní radost nikdy ani nevidí a raději zůstávají v neměnném stavu trvalého zklamání. Tento stav trvalého zklamání lidé popisovali takto: "Žít zklamaný je snazší než se cítit zklamaný. Sem tam prožít zklamání člověku připadá víc zraňující než se v něm prostě usadit natrvalo. Sice obětuje radost, ale prožije míň bolesti." 

Obě tyto krajní polohy kontinua vypovídají o tomtéž: Přívětivější postoj k radostným okamžikům našeho života vyžaduje zranitelnost. Pokud jste jako já někdy stáli nad svými dětmi a říkali si: Miluji je tak, až mi to bere dech, a vzápětí vás zaplavily představy, jak se vašemu dítěti děje něco hrozného, pak vězte, že nejste blázen a že v tom nejste sami. K podobné zkušenosti se přihlásilo zhruba osmdesát procent rodičů, se kterými jsem vedla rozhovory. Stejný procentuální podíl vychází u tisíců rodičů, se kterými jsem během těch let mluvila a pracovala. Proč? Co to děláme a proč to vůbec děláme? 

Jakmile uvidíme spojení mezi zranitelností a radostí, je odpověď celkem jasná: Snažíme se zaútočit dřív než zranitelnost. Nechceme se nechat zaskočit, a tak si doslova pěstujeme svou zničenost nebo nikdy nevycházíme ze zklamání, ve kterém jsme se sami rozhodli setrvávat. 

Pro ty z nás, kteří si v mysli přehrávají tragédii - existuje důvod, proč nám tyto představy zaplaví mysl, jakmile nás přemůže radost. Když celý život (vědomě nebo nevědomě) potlačujeme svou zranitelnost, nemůžeme nechávat prostor pro nejistotu, riziko a emocionální nechráněnost radosti. U řady z nás nastává i fyziologická reakce - pocit, že "vyletíme z kůže". Zoufale toužíme prožívat víc radosti, ale zároveň nedokážeme unést zranitelnost. 

A naše kultura tomuto přehrávání katastrof napomáhá. Většina z nás má zásobu děsivých představ, ze které můžeme nějakou vytáhnout, když se setkáme se zranitelností. Často žádám své posluchače, aby zvedli ruku, pokud se v uplynulém týdnu dívali na nějaké názorné zobrazení násilí. Běžně zvedne ruku kolem dvaceti procent publika. Pak tuto otázku přeformuluji: "Zvedněte ruku, pokud jste se v televizi dívali na zprávy, Kriminálku Las Vegas, Námořní vyšetřovací službu, Právo a pořádek nebo nějaký jiný kriminální pořad." V tu chvíli zvedne ruku osmdesát až devadesát procent publika. Obrazy, které potřebujeme k ničení své radosti bolestnými představami, máme přímo před nosem. Jsme vizuálně orientované bytosti. Konzumujeme, uchováváme si v hlavě a důvěřujeme tomu, co vidíme. 

I ti z nás, kteří se naučili "vydávat se napospas" radosti a přijímat své prožitky, nejsou imunní vůči nepříjemnému chvění zranitelnosti, které často provází radostné okamžiky. Prostě jsme se naučili, jak ho používat spíš jako memento než jako varovný výstřel. Nejvíce překvapivý (a život proměňující) rozdíl pro mě spočíval v povaze tohoto mementa: Pro ty, kdo daný prožitek vítají, je záchvěv zranitelnosti, který provází radost, pozváním k vděčnosti, k uznání, jak opravdu vděční jsme za určitého člověk, za krásu, za spojení nebo prostě za daný okamžik. 

Jako prostředek proti ničení vlastní radosti zlými předtuchami nám tedy vyplývá vděčnost. Ve skutečností každý účastník výzkumu, který mluvil o schopnosti zůstat otevřený vůči radosti, hovořil také o významu vděčnosti. Toto spojení se v nahromaděných datech objevovalo s takovou převahou, že jsem se jako badatelka rozhodla nemluvit o radosti, aniž bych zároveň mluvila o vděčnosti.
A nepřekvapil mě jenom vztah mezi radostí a vděčností. Zarazilo mě také, že dotazovaní lidé soustavně popisovali radost a vděčnost jako duchovní praktiky, spojené s vírou v propojení člověka s nějakou mocí, která je větší než my. Jejich vyprávění a popisy na toto téma rozvíjely a ukazovaly na jasný rozdíl mezi štěstím a radostí. Štěstí popisovali jako emoci, která se pojí s okolnostmi, zatímco radost popisovali jako duchovní způsob aktivního zapojení ve světě, který souvisí s projevováním vděčnosti. I když mě vztah mezi radostí a zranitelností zpočátku zarážel, nyní mi připadá naprosto logický a chápu, proč může být vděčnost prostředkem proti ničení radosti bolestnými představami. 

Hybnou silou našeho ničení své radosti bolestnými představami je pocit nedostatku a strach. Bojíme se, že pocit radosti nevydrží, že nebudeme mít dost nebo přechod ke zklamání (nebo čemukoli jinému, co nás čeká) bude příliš obtížný. Naučili jsme se, že poddat se radosti znamená v nejlepším případě nachystat si zklamání a v nejhorším případě přivolat na sebe pohromu. Navíc se potýkáme s vědomím vlastní hodnoty. Zasloužíme si prožívat radost, když jsme tak nedostateční a nedokonalí? A co hladovějící děti a válkami zmítaný svět? Kdo jsme, abychom prožívali radost? 

Pokud je opakem nedostatku dostatek, pak praktikování vděčnosti představuje způsob, jak uznáváme, že máme dost a že jsme dostateční. Slovo praktikování zde užívám proto, že účastníci výzkumu mluvili o konkrétních metodách projevování vděčnosti, spíš než jen o pouhém postoji nebo pocitu vděčnosti. Uváděli konkrétní příklady vyjadřování vděčnosti od vedení deníků vděčnosti přes používání nádob vděčnosti až po rodinné obřady vděčnosti. 

O způsobech vyjadřování vděčnosti a o vztahu mezi pocitem nedostatku a radostí, který se projevuje ve zranitelnosti, jsem se toho nejvíce dozvěděla od mužů a žen, kteří utrpěli nějakou výraznou ztrátu a prožili silné trauma. Byli to například rodiče, kterým zemřely děti, lidé, jejichž blízcí byli smrtelně nemocní a přeživší oběti genocid a traumat.
Největším darem byly tři lekce o radosti, které jsem získala od lidí, kteří si prošli silným zármutkem a temnotou:

1. Radost k nám přichází v okamžicích - obyčejných okamžicích. Když se příliš honíme za něčím mimořádným, riskujeme, že nám radost uteče.
   Kultura nedostatku nás může udržovat ve strachu před nevýznamným, obyčejným životem, ale když mluvíte s lidmi, kteří utrpěli velkou ztrátu, je jasné, že radost není konstanta. Všichni dotazovaní lidé, kteří se mnou mluvili o svých ztrátách a o tom, co postrádají nejvíc, bez výjimky mluvili o obyčejných chvílích.
   "Kdybych tak mohla sejít dolů a vidět manžela, jak tam sedí u stolu a nadává nad novinami..."
   "Kdybych jen mohl slyšet svého syna, jak se směje na dvorku..."
   "Moje máma mi posílala úplně šílené smsky - vůbec neuměla zacházet s mobilem. Dala bych nevím co, kdyby mi teď zase taková přišla."
   
   
2. Buďme vděční za to, co máme.
   Když jsem se ptala lidí, kteří prožili nějakou tragédii, jak můžeme projevovat více soucitu k těm, kdo trpí, odpověď byla vždy stejná: Neucukávejte před radostí ze svého dítěte, protože jsem přišla o svoje. Neberte to, co máte, jako samozřejmost - oslavujte to. Neomlouvejte se za to, co máte. Buďte za to vděční a sdílejte svou vděčnost s druhými. Jsou vaši rodiče zdraví? Buďte nadšení. Dávejte jim vědět, kolik toho pro vás znamenají. Když si vážíte toho, co máte, vzdáváte úctu tomu, o co jiní přišli.
   
   
3. Nepromarňujme příležitosti k radosti.
   Na tragédii a ztrátu se nemůžeme připravit. Když každou příležitost k radosti proměňujeme ve zkušební jízdu zoufalství, ve skutečnosti tím snižujeme svoji odolnost. Ano, otevírat se radosti není pohodlné. Ano, nahání to strach. Ano, stáváme se přitom zranitelnými. Ale pokaždé, když si dovolíme vydat se napospas radosti a plně se do těch chvil ponořit, posilujeme svou odolnost vůči studu a pěstujeme naději. Radost se stává součástí toho, kým jsme, a když se děje něco špatného - a to se stává - jsme silnější.

* * *

- z knihy Síla zranitelnosti, Brené Brownová