Prožívání studu u mužů

Stud zahrnuje zejména tyto kategorie:

1. Vzhled a představa o svém těle
2. Peníze 
3. Práce
4. Mateřství/otcovství
5. Rodina
6. Duševní a tělesné zdraví
7. Závislost
8. Sex
9. Prožité trauma
10. Být vnímán stereotypně a označován nálepkami

Muže i ženy postihuje stud stejně. Prožívání studu je univerzální a hluboce lidské. Sdělení a očekávání, která stud živí, se však u mužů i žen liší.

Když jsem prosila muže, aby pro mě definovali stud, odpovídali: 

• Stud je selhání. V práci. Na fotbalovém hřišti. V manželství. V posteli. S penězi. Ve vztahu s dětmi. Je jedno kde - stud je selhání.
• Stud znamená mýlit se. Ne dělat něco špatně, ale nemít pravdu.
• Stud je pocit, že jsem nějak defektní.
• Stud přichází, když si lidé myslí, že jsem měkký. Je degradující a zahanbující, když mě někdo vidí jinak než jako tvrďáka.
• Odhalit jakoukoli slabost je zahanbující. V podstatě stud znamená slabost.
• Projevit strach je zahanbující. Člověk nesmí dát najevo strach. Nesmí se bát - za žádnou cenu.
• Stud je, když vás druzí vidí jako někoho, koho je možné otloukat o šatní skříňky.
• Ze všeho nejvíc se bojíme kritiky a zesměšnění - obojí je nesmírně zahanbující.  

Muži v podstatě žijí pod tlakem jednoho neúprosného příkazu: Nebuď vnímán jako slabý.

Pokaždé, když se moji studenti chystali na rozhovory s muži, říkala jsem jim, aby se připravili na trojí: na historky ze střední školy, na metafory v oblasti sportu a na slovo sračka. Pokud teď právě nevěříte svým očím, že jsem něco takového napsala, plně to chápu. Je to jedno z mých nejméně oblíbených slov. Nicméně jako výzkumná pracovnice vím, že je důležité poctivě vypovídat o tom, co při výzkumu vyjde najevo, a toto slovo se v rozhovorech objevovalo neustále. Bez ohledu na to, zda danému muži bylo osmnáct nebo osmdesát, když jsem se zeptala: "Co vám říká stud?", odpověď zněla: "Nebuď sračka."

Když jsem začínala psát o své práci s muži, používala jsem obraz krabice - něčeho, co vypadalo jako přepravní bedna -, na kterém jsem vysvětlovala, jak stud chytá muže do pasti. Podobně jako požadavky kladené na ženy, aby byly přirozeně krásné, štíhlé a ve všem dokonalé, zejména v mateřství, má i krabice svá pravidla, která mužům říkají, co by měli a neměli dělat a kým mají dovoleno být. U mužů však každé pravidlo obsahuje týž příkaz: "Nebuď slabý."

Nikdy nezapomenu, jak jeden dvacetiletý muž ze skupinky vysokoškoláků, s nimiž jsem vedla rozhovory, řekl: "Dovolte mi ukázat vám krabici." Věděla jsem, že je vysoký, ale když se postavil, bylo jasné, že měří nejmíň metr devadesát. Začal: "Představte si žít asi takhle," přičemž se skrčil a předváděl, jako by byl nacpaný do malé krabice. Stále ještě skrčený řekl: "Ve skutečnosti máte jenom tři možnosti. Strávíte celý život snahou dostat se ven, kdy bušíte do stěny krabice a doufáte, že se prorazí. Neustále cítíte hněv a oháníte se kolem sebe. Nebo se prostě vzdáte. Na všechno se vykašlete." V tu chvíli klesl k zemi. V místnosti byste slyšeli spadnout špendlík.
Pak se postavil, zavrtěl hlavou a řekl: "Nebo zůstanete vysoko, takže si ani nevšimnete, jak to je nesnesitelné. To je nejsnadnější." Studenti sáhli po zůstat vysoko jako po záchranném kruhu a propukli v nervózní smích. To se děje často, když se mluví o studu nebo o zranitelnosti - cokoli, co uvolní napětí.
Ten statečný mladík se nesmál a já také ne. Jeho ukázka patřila k tomu nejpoctivějšímu a nejodvážnějšímu, co jsem kdy měla tu čest vidět, a věděla jsem, že lidi v té místnosti hluboce zasáhla. Po skupinovém rozhovoru mi vyprávěl o tom, co prožil v dětství. Jako dítě byl vášnivý výtvarník a teď se šklebil, když popisoval, jak si byl od malička jistý, že bude šťastný, jenom když bude celý život malovat a kreslit. Vyprávěl, jak byl jednou v kuchyni s tatínkem a strýcem. Strýc ukázal na sbírku jeho výtvorů vystavenou na lednici a žertem se jeho otce zeptal: "Tak ty teď vychováváš umělce bábovičku?"
Po této epizodě mu otec, který proti jeho umění nikdy nic neměl, zakázal chodit na hodiny malování. Dokonce i jeho matka, která byla vždycky pyšná na jeho nadání, souhlasila, že je to "trochu moc holčičí". Řekl mi, že den předtím nakreslil obrázek jejich domu a že od té doby nenakreslil nic jiného. Ten večer jsem pro něho a pro nás všechny, kteří jsme nikdy neviděli jeho dílo, plakala. Neustále na něho myslím a doufám, že se svým uměním znovu navázal kontakt. Vím, že to je pro něho obrovská ztráta, a stejně tak jsem přesvědčena, že o něco přichází i svět. 

O mužích a jejich zkušenostech se studem jsem toho už poznala víc, ale dodnes vidím ten obraz přepravní bedny s velkým razítkem, kde se píše: "POZOR: Nebuď vnímán jako slabý!" Vidím, jak se každému chlapci hned po narození vydává bedna. Když jsou batolata, mají v ní ještě poměrně dost místa. Jsou malí a mohou se v ní ještě trochu hýbat. Mohou plakat a držet se maminky, ale čím víc rostou, tím méně je v ní prostoru. Když jsou z nich dospělí muži, už se v ní dusí. 

Ale stejně jako ženy, i muži se nacházejí ve své vlastní patové situaci. Během posledních několika let, zejména od hospodářského poklesu, začínám vidět krabici od Čaroděje ze země Oz. Mám na mysli malou, závěsem zakrytou krabici, ve které stojí čaroděj a řídí svůj mechanický obraz "mocného vládce" země Oz. Když se naší kultury zmocnil pocit nedostatku, už to není jen "nebuď vnímán jako slabý", ale také "raději buď mocným vládcem". Tento obraz mi poprvé přišel na mysl, když jsem vedla rozhovor s mužem, který prožíval hluboký stud kvůli svému propuštění v rámci snižování stavů. Řekl mi: "Je to legrační. Můj otec to ví. Vědí to i moji dva nejbližší přátelé. Ale moje žena to neví. Už je to půl roku a já se každé ráno obleču a odcházím z domu, jako bych šel do práce. Jezdím po městě, vysedávám v kavárnách a hledám práci."
Jako kvalifikovaná tazatelka vím, jak si při vedení rozhovoru počínat, ale umím si představit, že výraz mé tváře sděloval něco ve smyslu: "Jak jste to prosím vás dokázal?" Aniž čekal na mou další otázku, odpověděl mi: "Nechce to vědět. Jestli to už ví, chce, abych dál předstíral, že pracuju. Věřte mi, jestli si najdu novou práci a řeknu jí potom, že už zase pracuju, bude vděčná. Kdyby to věděla, změnilo by se to, jak mě vnímá. Tomuhle se neupsala."

Nebyla jsem připravena na to, že od mužů znovu a znovu uslyším, jak je ženy - matky, sestry, přítelkyně, manželky - neustále kritizují, že nejsou otevření, zranitelní a nenavozují důvěrnou blízkost, a přitom stojí před stísněnou komůrkou čaroděje, kde jsou natěsnáni jejich muži, upravují závěs a dohlížejí na to, aby nikdo neviděl dovnitř a nikdo se nedostal ven. Jednou jsem jela domů z rozhovoru se skupinkou mužů a pomyslela jsem si: No nazdar. Tak to jsem pro patriarchát. 

Z mého výzkumu mezi muži vzešel tento nepříjemný vzorec: Žádáme od nich, aby byli zranitelní, úpěnlivě je prosíme, aby nás pustili dovnitř, a naléháme na ně, aby nám řekli, když mají strach, ale pravda je taková, že to je pro většinu žen nesnesitelné. Ve chvílích, kdy muži projeví skutečnou zranitelnost, se většina žen ustrašeně odtáhne a tento strach se projevuje všemi možnými způsoby od zklamání až po znechucení. A muži jsou velice chytří. Znají ta rizika a vidí výraz našich očí, když si myslíme: No tak! Seber se! Vzmuž se! Jak jednou řekl jeden z mých mentorů Joe Reynolds: "Muži vědí, co ženy chtějí doopravdy. Chtějí, abychom předstírali, že jsme zranitelní. V tomhle předstírání začínáme být opravdu dobří."

Skrytý stud zraňuje stejně jako stud zjevný. Vezměte si například muže, který mi řekl, že ve vztahu se svou manželkou vždycky cítí stud ohledně peněz. Říkal, že naposledy se to stalo, když jeho manželka přišla domů a prohlásila: "Právě jsem viděla nový dům Katie! Je úžasný. Je tak šťastná, že má konečně dům svých snů. Navíc příští rok přestane chodit do práce."
Řekl mi, že jeho bezprostřední reakcí byl vztek. Vyprovokoval tedy hádku s manželkou ohledně toho, že k nim měla přijít na návštěvu její matka, a pak rychle zmizel do jiné části domu. Když jsme spolu mluvili o tomto rozhovoru, řekl: "Byl to stud. Proč mi to musela říkat? Chápu to. Katie má manžela, který vydělává spoustu peněz. Stará se o ni líp. Nemůžu se mu rovnat."
Když jsem se ho zeptala, zda si myslí, že měla v plánu mu ublížit nebo ho zahanbit, odpověděl: "Přesně nevím. Kdo ví? Odmítl jsem práci, za kterou by mi platili mnohem víc, ale kde bych musel tři týdny z měsíce strávit na cestách. Říkala, že s tím souhlasí a že bych jí a dětem příliš chyběl, ale teď má pořád nějaké poznámky o penězích. Netuším, co si mám myslet."

Nechci něco tak složitého, jako je reakce na stud, přílišně zjednodušovat, ale musím říct, že pokud jde o muže, převládají u nich, jak se zdá, dvě reakce: naštvat se nebo vypnout. Samozřejmě, podobně jako je tomu u žen, když si muži začnou osvojovat odolnost vůči studu, jejich postoj se mění a muži se učí reagovat na stud s hlubším pochopením toho, co se děje, se soucitem a empatií. Avšak bez tohoto povědomí muži pod náporem pocitů nedostatečnosti a malosti normálně reagují hněvem a/nebo tak, že úplně vypnou. 

Když jsem nasbírala takový počet rozhovorů, že jsem začala vidět jasné vzorce a motivy, naplánovala jsem si rozhovory s několika terapeuty, kteří se zaměřují na problémy mužů. Chtěla jsem mít jistotu, že to, co od mužů slyším, nefiltruji svými vlastními zkušenostmi. Když jsem se jednoho z těchto terapeutů zeptala na myšlenku "naštvat se nebo vypnout", vyprávěl mi pro ilustraci tento příběh.

Když chodil do prvního ročníku střední školy, byl vybrán do mužstva amerického fotbalu. Na prvním tréninku řekl trenér chlapcům, aby se seřadili do základního postavení. Tento terapeut hrál americký fotbal ve svém sousedství hodně, ale tenkrát se poprvé ocitl na opravdovém hřišti, v plné výstroji, kdy proti němu stáli chlapci, jejichž cílem bylo srazit ho k zemi. Řekl: "Najednou jsem dostal strach. Myslel jsem na to, jak moc to bude bolet, a nejspíš se ten strach projevil v mém obličeji."
Vyprávěl, jak trenér vykřikl jeho příjmení a řekl: "Nebuď sračka! Postav se do řady!" Okamžitě pocítil, jak mu tělo zaplavuje stud. "V tom jediném okamžiku jsem velice jasně pochopil, jak funguje svět a co znamená být muž:

• Nemám dovoleno bát se.
• Nemám dovoleno projevovat strach.
• Nemám dovoleno být zranitelný.
• Stud znamená bát se, projevovat strach nebo být zranitelný. 

Když jsem se ho zeptala, co udělal potom, pohlédl mi do očí a řekl: "Svůj strach jsem proměnil ve vztek a převálcoval jsem kluka přede mnou. Fungovalo to tak dobře, že jsem celých příštích dvacet let proměňoval svůj strach a zranitelnost ve vztek a vždycky převálcoval každého, kdo se mi postavil do cesty. Manželku. Děti. Svoje zaměstnance. Jinak jsem se zpod strachu a studu dostat neuměl."

V jeho hlase jsem slyšela nesmírný zármutek. To, co říkal, bylo naprosto jasné a logické. Strach a zranitelnost jsou mocné emoce. Člověk je nemůže zahnat pouhým svým přáním. Musí s nimi něco udělat. Mnozí muži ve skutečnosti popisují fyziologické projevy, když se mnou mluví o reakci "naštvat se nebo vypnout". Je to téměř, jako by stud, kritika a zesměšnění byly fyzicky nesnesitelné. 

Na závěr ten terapeut řekl: "Když jsem svůj vztek a pití přestal zvládat, nastoupil jsem na terapii. Bylo to tehdy, když mě to začínalo stát moje manželství a moje vztahy s mými dětmi. Proto teď taky dělám tuhle práci."

Odolnost vůči studu znamená najít střední cestu, která nám umožní nepřestat se angažovat a sebrat emocionální odvahu potřebnou k tomu, abychom mohli reagovat v souladu s našimi hodnotami.

* * *

- z knihy Síla zranitelnosti, Brené Brownová