Normální je být šťastný

Jsou kvality, které rostou, když se prohlubuje meditace. Například začnete cítit bezdůvodně lásku. Ne lásku, jež vás bezhlavě pohltí a do které spadnete, ale kvalitu lásky, již cítíte nejen k lidem. Když se vaše meditace prohlubuje, vaše láska se začíná rozšiřovat a vy milujete nejen lidi, ale i zvířata, stromy, a dokonce i skály a hory.
Jestliže cítíte, že vaše láska něco opomíjí, znamená to, že jste se někde zasekli. Vaše láska by se měla rozšířit do celé existence.
Když se vaše meditace prohlubuje, začnou mizet vaše nižší kvality. Nemůžete zvládnout obojí. Nedokážete se rozčílit tak snadno jako dříve. Velmi pomalu se stává dokonce nemožné, abyste se rozzlobili. Nedokážete klamat, podvádět, zneužívat, nedokážete nikomu ublížit. Vzor vašeho chování bude změněn s vaší vnitřní vědomou změnou.
Již nebudete prožívat ty obvyklé skličující okamžiky plné marnosti, neúspěchu, smutku, pocitu nesmyslnosti, úzkosti; ty všechny se velmi pomalu pro vás stanou neznámými pojmy. Nastane okamžik, kdy i kdybyste chtěli být rozčilení, zjistíte, že je to nemožné; zapomněli jste způsob, jak vyjadřovat hněv. Smích se stal jednodušší. Vaše tvář, vaše oči budou planout jakýmsi vnitřním světlem. Budete cítit, že jste se stali světlem, jako by gravitace nefungovala tak, jak fungovala dříve. Tíha zmizela, protože všechny kvality jako hněv, smutek, pocit marnosti a prohnanost by pro vás byly velmi těžké. Všechny tyto pocity totiž jsou velmi těžké a vy si neuvědomujete, že způsobují, že jste dnes smutní a tvrdí.

Když se meditace rozvíjí, cítíte, že se stáváte citlivější, zranitelní; zároveň se smích stává pro vás snadný, slzy se také stanou snadné. Ale tyto slzy nebudou způsobené smutkem ani zármutkem, budou to slzy radosti, blaženosti, vděčnosti. Tyto slzy budou říkat, co slova nedokážou; tyto slzy budou vašimi modlitbami.
A vy poprvé poznáte, že slzy nejsou pouze k vyjádření vaší bolesti, vašeho trápení, vašeho utrpení - tedy tak, jak jsme je používali, ale že mají mnohem větší účel: jsou nesmírně krásné, když přicházejí jako vyjádření extáze.
Pocítíte celkovou expanzi - rostete, jste větší a větší. Ne ve smyslu ega, ale ve smyslu rozšiřování svého vědomí, které rozumí lidem v oblasti, již zasahuje, že vaše ruce se stávají větší a objímají vzdálené lidi, že vzdálenosti se zmenšují, že dokonce vzdálené hvězdy jsou blíže, protože vaše vědomí má nyní křídla.
A tyto věci jsou tak zřetelné a tak určité, že se nikdy neobjeví otázky ani pochybnosti. Jestliže se pochybnost objeví, znamená to, že jste někde zaseknuti; pak buďte bdělejší a více se soustřeďte na meditaci.

Je to podivný svět: jestliže jste velmi nešťastní, jestliže trpíte, nikdo vám neřekne, že vám někdo vymyl mozek, někdo vás zhypnotizoval. Ale jestliže se usmíváte, radostně tančíte na ulici, zpíváte písničku, budou lidé šokováni. Budou se ptát: "Co děláte? Někdo vám vymazal mozek - jste zhypnotizovaný nebo jste se zbláznil?"
V tomto podivném světě je utrpení přijímáno jako normální. Sklíčenost je přijímána jako normální. Proč? Protože kdykoli trpíte a kdykoli jste velmi nešťastní, způsobuje to, že se druhý člověk cítí šťastný, že on není tak moc utrápený, není tak nešťastný. Poskytuje mu příležitost, aby ukázal svůj soucit s vámi; a soucit nestojí nic.
Ale jestliže jste tak blažení, tak šťastní, pak se člověk nemůže cítit šťastnější než vy; ponižuje ho to. Cítí, že s ním něco není v pořádku. Musí vaše chování odsoudit, protože jinak by musel přemýšlet o sobě, což se bojí udělat. Každý se bojí přemýšlet o sobě, protože to znamená změnu, transformaci, nezbytnost dalšího procesu.

Je snadné přijímat lidi se smutnými tvářemi, je ale obtížné přijímat lidi, kteří se smějí. Přitom by to tak nemělo být. V dokonalejším světě, ve světě vědomějších lidí, by to tak nemělo být, mělo by to být právě naopak. Když trpíte, takoví lidé se vás začnou vyptávat: "Co se děje? Co je špatně?" A když jste šťastní a tančíte na cestě, možná se přidají k vám, možná budou tančit s vámi nebo se alespoň budou cítit šťastní, když vás uvidí tančit. Ale neřeknou, že jste se zbláznili, protože tanec není bláznivý, zpívání není bláznivé, radost není bláznivá. Utrpení je bláznivé, a přesto je přijímáno.

S vaším meditačním rozvojem si musíte být vědomi toho, že se kolem vás objeví mnoho kritiků, kteří řeknou: "Něco s tebou není v pořádku. Viděli jsme, že se usmíváš, když sedíš sám. Proč se usmíváš? To není normální." Být smutný je normální, ale usmívat se, to není normální.
Lidé zjišťují, že je pro ně těžké, když vás uráží a vy na to nereagujete. Pouze řeknete "děkuji" a pokračujete svou cestou. Je těžké to chápat, protože to hluboce zraňuje ego člověka. Takový člověk vás chce stáhnout dolů do stoky, ale vy jste to odmítli; nyní je ve stoce sám a nemůže vám to odpustit.

Jestliže se vám takové věci začnou stávat, můžete si být jisti, že jste na správné cestě. Brzy si chápaví a citliví lidé začnou uvědomovat, že jste se změnili. Budou se vás ptát, co se vám stalo, jak se vám to stalo. "My bychom také rádi, aby se to stalo nám." Kdo chce být nešťastný? Kdo se chce neustále vnitřně trápit?
Až se vaše meditace prohloubí, prohloubí se i všechny tyto reakce: někdo vás odsoudí; někdo si bude myslet, že jste se zbláznili; někdo, kdo vám do určité míry rozumí, se vás zeptá: "Co se s tebou stalo a jak se to může stát i mně?"
Zůstáváte ve středu svého bytí, jste tam hluboce zakořenění - ať se stane cokoli kolem vás, není to pro vás důležité. Musíte se stát středem bouře. Poznáte, kdy jste se jím stali. Nemusíte se ptát: "Jak to poznáme?" Jak poznáte, když vás bolí hlava? Prostě to víte.

* * *

- z knihy Léčení duše, Osho