O tvořivé síle hněvu

* * *

Byl jednou jeden muž, jehož velice zlá povaha mu přivodila v životě více promarněného času a ztrátu dobrých přátel než cokoli jiného. Přistoupil ke starému, moudrému muži v hadrech a otázal se:

"Jak bych mohl zvládnout tohoto démona vzteku?"

Stařec poradil, aby se muž usadil ve vyschlé oáze hluboko v poušti, aby seděl mezi všemi těmi seschlými stromy a aby čerpal poloslanou vodu pro všechny pocestné, kteří se tam objeví.

Muž, který se snažil překonat svůj vztek, tedy odjel do pouště, na to místo mezi seschlé stromy. Dlouhé měsíce, oděn do dlouhého hábitu, s obličejem zakrytým před létajícím pískem, čerpal vodu a dával ji každému, kdo šel kolem. Přešla léta a on již netrpěl žádnými záchvaty vzteku.

Jednoho dne přijel k mrtvé oáze tmavý jezdec a opovržlivě shlédl dolů na muže, který mu v misce nabízel vodu. Poškleboval se nad zakalenou vodou, odmítl ji a chtěl odjet pryč.

Muž nabízející vodu se okamžitě rozčílil tak, že byl vztekem úplně zaslepený, srazil muže z velblouda a na místě jej zabil. Ach ne! Okamžitě zesmutněl, že se nechal vztekem tak ovládnout. A sleduj, co se dělo dál.

Náhle se velkou rychlostí přihnal další jezdec. Pohlédl dolů do obličeje mrtvého muže a prohlásil:

"Díky Alláhu, zabil jsi muže, který byl na cestě zabít krále!"

V ten okamžik se zkalená voda v oáze vyčistila a zesládla a seschlé stromy se zazelenaly a začaly krásně kvést.

* * *

Tento příběh chápeme symbolicky. Není to příběh o zabíjení lidí. Je to poučení k tomu, aby člověk nevzplanul vztekem bez rozmyslu, ale ve správný čas. Příběh začíná tím, že se muž učí poskytovat vodu, život, a to i ve vyschlých podmínkách. Dávat život je vrozený impuls většiny žen. A většinou jsou v tom velmi dobré. Přesto však dochází k výbuchu vzteku. Nadejdou chvíle, kdy je vztek oprávněný.

Mnoho žen je citlivých, stejně jako je písek citlivý na vlny, stejně jako jsou stromy citlivé na kvalitu vzduchu, stejně jako vlk slyší na míli daleko jiného tvora, když vstoupí na jeho území. Takové ženy mají úžasný dar vidět, slyšet, vnímat, přijímat a vysílat představy, myšlenky a pocity rychlostí blesku. Většina žen může u lidí vycítit i tu nejmenší změnu v chování, dokáže číst z výrazu obličeje a z držení těla - tomu se říká intuice. Ženy jsou schopny číst z množství malých náznaků, které splynou, aby jí daly informaci, jsou schopny poznat, co má kdo na mysli. Aby ženy mohly tyto divoké dary využívat, zůstávají otevřené mnoha věcem. Je to však právě tato otevřenost, jež nechává jejich hranice zranitelné, a tak jsou tyto vystaveny duševnímu poranění.

Žena může čelit víceméně stejnému problému jako muž z příběhu. Může v sobě nosit jakousi roztříštěnou zlobu, která ji nutí vyhledávat záminky pro hádky, nebo používat svůj chlad jako anestetikum či hovořit sladkými slovy a přitom mít v úmyslu trestat nebo ponižovat. Svoji vlastní vůli může vnucovat těm, kteří jsou na ní závislí, nebo jim může vyhrožovat skončením vztahu či náklonnosti. Nepochválí to, co si chválu zaslouží, nedá svou důvěru tomu, komu by měla, a vůbec jedná svými raněnými instinkty. Platí však, že osoba, která jedná tímto způsobem s ostatními, je pod neustálým útokem démona ve své vlastní duši, který jí provádí přesně to samé.

Mnohokrát se takto postižená žena rozhodne, že prostě již taková nebude, že již nebude puntičkářská, že bude hodnější a vstřícnější. To má cenu a je to často úleva pro ostatní kolem ní, pokud se z ní ovšem nestane osoba dávající příliš mnoho, jako ten muž z příběhu. Ten je v oáze a posluhováním jiným lidem se začíná cítit čím dál tím lépe. Začíná se ztotožňovat s vyrovnaností a prázdnotou svého života.

Žena, jež se vyhýbá veškerým konfrontacím, se také začne cítit lépe. Je to však pouze dočasné. Není to to učení, o které nám jde. Chceme se poučit, abychom poznali, kdy vzteku nechat volný průchod a kdy ne. Příběh nepojednává o tom, jak se stát něžným svatým. Zabývá se poznáním, kdy jednat jednoznačným a divokým způsobem. Vlci se většinou vyhýbají konfrontacím, ale když si musí hájit území, když je něco nebo někdo neustále pronásleduje nebo šikanuje, potom vybuchnou svým vlastním mocným způsobem. Dochází k tomu velmi zřídka, ale ta schopnost vyjádření vzteku v jejich repertoáru je a měla by být i v našem.

Docházelo k mnoha spekulacím, že rozzlobená žena je ve své síle strašná, že všichni kolem ní mají strach a třesou se. Je to však věcí názoru. Když je žena vyprovokována, má ve své instinktivní duši takovou moc, aby se hněvala promyšleným způsobem, a to má sílu. Hněv je jeden z jejích vrozených způsobů, jak začít tvořit a jak si udržet vyváženost a všechno to, co skutečně miluje a je jí drahé. Je to jednak její právo, a v určitých dobách a za určitých okolností je to i její morální povinnost.

Pro ženy to znamená, že existuje čas, kdy je třeba ukázat své tesáky, projevit svoji silnou schopnost bránit území, kdy je třeba říci: Již ani o krok dál a drž si klobouk, něco chci říci a takhle to již dál nebude.

Mnoho žen má v sobě často znaveného, bitvou oslabeného vojáka, který o tom prostě již nechce slyšet, nechce o tom mluvit a nechce se tím zabývat. Z toho v duši vzniká vyschlá oáza. Uvnitř či venku se vždy jedná o místo nesmírného ticha, které pouze čeká a žadoní o to, aby nastal nějaký hřmot, třesení a otřásání, aby prostě došlo k něčemu, co by opět stvořilo život.

Muž v příběhu je původně otřesen tím, že zabil jezdce. Když však pochopí, že v tomto případě platí rčení "první myšlenka, správná myšlenka", je osvobozen od příliš jednoduchého pravidla Nikdy se nehněvat. K osvícení nedochází přímo během činu, ale až poté, kdy je zničena iluze a člověk pochopí skrytý význam.

* * *

- z knihy Ženy, které běhaly s vlky; Clarissa Pinkola Estés