Projevování a prožívání citů

Pokud naše city probíhaly v dětství bezpečně a i nyní se odehrávají v prostředí lásky, přijde nám snazší dávat je najevo a činíme tak bez rozpaků a zábran. Smutek projevujeme slzami, zármutkem a skleslou náladou. Hněv projevujeme nenásilně, přesto však výrazně. Strach projevujeme beze studu a bez ponížení. Radost projevujeme bezstarostností. Žádný z citů navíc nepoužíváme k tomu, abychom obelstili, očarovali, ošidili nebo zmanipulovali druhé. Osoba se sebeúctou nemá ve svém repertoáru zneužívání pláče, stejně jako dramatické zastrašování, které vypadá jako hněv, ve skutečnosti jde však o zneužívání. V takových případech možná předvádíme určité emoce, rozhodně však nevyjadřujeme své vlastní city.

Všechny čtyři hlavní city jsou pozitivni: pomáhají nám rozvíjet naši lidskost. Žádný cit není dědičně negativní ani nepřiměřený, i když se třeba zdá neodůvodněný. To, co je negativní, je jejich potlačování nebo naopak posedlost jimi. Některé city jsou bolestivé, přesto bolí méně, když jim umožníme, aby námi prošly, a už se jich dále nebojíme. Stud, sebeobviňování a netrpělivost nad sebou samým jsou zlosynové, kteří způsobují, že city jako strach či smutek jsou bolestivější, než by musely.

Většina z nás nezkusila jen si jednoduše sednout a protrpět si prožitek určitého citu. Nevěříme si natolik, abychom svým citům umožnili ubírat se vlastním směrem. Nikdy proto nezjistíme, že daný pocit v nás není tak drsný, jak si představujeme. Nepoznáme, o kolik lépe bychom se cítili, kdybychom emoce nechali odplynout, místo abychom je zadržovali. Není nic těžšího než zvládnout strach z toho, že budeme čelit strachu.

Samotné cítění může být spojováno se strachem a pocitem bezmoci. Bojíme se, že ztratíme něčí lásku či přízeň, projevíme-li emoce. Náš strach, že bychom druhé rozhněvali, je obavou, že nás nebudou milovat, budeme-li k sobě upřímní. Někteří z nás se naučili věřit, že city jsou trapné, neslušné či neomalené. Tyto předsudky vycházejí ze světa strachu, ne ze světa svobodného projevu. 

City nejsou zlé nebo špatné, jen občas nepříjemné. Pokud věříme, že je špatné, abychom cítili, co cítíme, přidáváme k nepříjemnému pocitu vrstvu bolesti. A onu emoci pak zaměňujeme s pocitem viny. Například nemáme rádi žárlivost a ještě ji zhoršujeme tím, že sami sebe káráme za něco, co je normální daností každého vztahu. Možná se cítíme rozpačitě nebo máme obavy z toho, jak zranitelnými nás daný vztah učinil.

City mohou být strojem času. Mohou nás přenést zpátky do dětství. Bojíme se, že nás někdo opustí, protože když se to stane, máme dojem, že nemáme sílu to změnit, stejně jako jsme ji neměli v dětství. Nestává se pak pro některé z nás dospělost snahou o získávání stále větší a větší kontroly, abychom už znovu nemuseli zažít pocit bezmoci? Když nás někdo odmítne, můžeme z toho být natolik zdeptaní, že se budeme cítit zničení, opuštění a ochuzení. Možná jsme se tak cítili, když se od nás odvrátili rodiče nebo když nás zavrhli kamarádi ve škole. Vodítkem ke spojení s minulostí je pocit zoufalství a bezmoci (což je vlastně jedno a totéž). Vyrovnat se s vlastními city znamená být vnímavý vůči šípům minulosti, které dosud létají oblohou přítomnosti.

Ostatní lidé mohou být katalyzátorem našich citů, nikdo však není jejich příčinou. Prožitek citu připomíná tření dvou dřívek o sebe. Nemůžete vybrat jedno a říct, že oheň způsobilo právě ono. Aby vznikla jiskra citu, musejí se setkat dva lidé nebo člověk a událost.

* * *

- z knihy Přijměte život takový, jaký je; David Richo